Za mých časů na vojně legendární stanice. Dnes už asi není nikde k vidění. Nebyla ani na Dni spojovacího vojska v Lešanech. Jenom občas vídám různé trosky na burzách. Proto alespoň několik technických dat a fotografií.

Technické údaje:

KV dvoukanálová radiostanice s místním i dálkovým ovládáním pro spojení v sítích a směrech na stupni armáda - divize. Souprava byla zabudovaná v nástavbě automobilu PV3S.

Vysílač kmitočet: 1,0 - 7,5 MHz, výkon 400W
Hlavní přijímač: 1,0 - 8,0 MHz
Pomocný přijímač: 1,5 - 12,5 MHz
Provoz: A1, A3, F1 , F6, simplex, duplex na dvou kanálech
Antény - přijímač: postupná vlna 150 m, dipol 2x20 m, šikmý paprsek 15 m, tyč 4 m, prut 4 m pro provoz za jízdy.
Antény - vysílač: dipol 2x20 m, poloteleskop 10 m, tyč 4 m, prut 4 m pro provoz za jízdy
Dosah: při jakýkoliv podmínkách zaručen do 600 km

Souprava obsahuje:
- vysílač R-118
- hlavní přijímač R-154 AMUR (později nahrazený přijímačem R-154-2M Molybden)
- pomocný přijímač R4-LABE
- 2ks. radiostanice R-105 (R-109), dálnopis, ovl. skříňky
- dvě elektrocentrály po 3 KW
- soupravy antén, náhradní díly a příslušenství

Abych vysvětlil dvoukanálový provoz. Nosná byla frekvenčně modulována pro jeden kanál směrem k vyšším kmitočtům a pro druhý kanál směrem k nižším kmitočtům. Navíc bylo možno nosnou ještě modulovat amplitudově. Přijímač AMUR byl jeden z nejlepších s jakým jsem se setkal. Jeho náhradu přijímač Molybden jsem nezažil. Zrovna tak jsem nezažil přijímač R-311. Ve všech stanicích už byly jako záložní přijímače R-4. Naše stanice měla ještě jeden záložní přijímač. Ilegálně instalovanou E10AK. Elektronek RV12P2000 bylo ještě dost v zařízeních z bývalé NDR. Když jsem narukoval (rok 1964) byly ještě v autech namontovány (zřejmě sovětské) mechanické dálnopisy ST-35. Ty se nastavovaly pomocí ladičky. Co s tímto dálnopisem udělala projížďka v terénu nemusím vysvětlovat. Proto byly dálnopisy vyměněny za naše Dalibory. Byly v tu dobu velice moderní a používaly už princip kulové hlavy pro tisk na dálnopisnou pásku. Později se prý přestaly vyrábět pro jakési patentové spory.

Na obrázku je vidět pracoviště radisty. Po levé straně vysílač R-118 se zdroji ve spodní části. V levém spodním rohu obrázku je vidět část skříňky na náhradní díly. V čele stolku radisty je záložní přijímač R-4, nad ním ovládání stanice. A úplně nahoře jsou rámy s dvěmi stanicemi R-105 (eventuelně R-109). Ty sloužily na dálkové ovládání celé stanice při jízdě. Smysl toho bylo ztížené zaměření vysílače. Pohybující stanice se přeci jen o něco hůře zaměřovala. Nebyly ještě špionážní družice, nebo jak se dnes říká - prostředky dálkového dozoru. Na pravé fotografii je kabina dálnopisu s posuvnými dveřmi, vlevo kamínka na dříví s přikládáním zvenku. Na komínku je nádržka na ohřívání vody. V létě bylo v této nádobě většinou pivo. To se chladilo sněhovým hasičákem. Nepřejte si cítit ten smrad, když se na podzim zatopilo. Za kamínky je stolek mechanika. Pod stolkem bylo připojovací místo k síti vybavené napěťovým chráničem. Nad stolkem jsou na stěně úchyty na zbraně. Za dveřmi s okénkem byl prostor agregátů.

Prostor agregátů v zadní části vozu. Na každé straně jeden benzínový agregát s výkonem 3 kW. Dodnes slouží u některých podniků a radioamatérů. Občas byl problém se startováním. Většinou stačilo do dekompresního ventilu stříknout injekční stříkačkou trochu benzínu. Agregáty dělaly strašný kravál. Používaly se tak, že při výjezdu se nastartoval jeden agregát a už po cestě se žhavila stanice. Zvlášť v studeném a vlhkém počasí bylo nutné stanici důkladně ohřát aby zmizelo orosení. Pokud se toto zanedbalo následovaly průrazy vysokého napětí se všemi zvukovými a světelnými efekty. Při tom za velkého smradu odešly selenové usměrňovače a stanice musela do opravy. To se mi naštěstí nikdy nestalo. Odměna za tento výkon byl většinou pobyt v malé hlídané místnosti u vrátnice.
Po dojezdu na místo se druhý agregát vyndal z auta a odnesl stranou. V autě byl buben s třížilovým kabelem o délce asi padesát metrů. Tak vzdálenost nehrála roli. Hlavně aby bylo relativní ticho. Dál se jelo na venkovní agregát. Na levé fotografii si všimněte dvojité podlahy. V ní byly uskladněny stožáry a teleskopické antény. Nad skříněmi s agregáty jsou v dřevěných skříních umístěny rozvaděče pro agregáty.

Na přední stěně nástavby byly porcelánové izolátory pro upevnění vertikálních antén. Vpravo po směru jízdy pro přijímač a vlevo pro vysílač. U vysílače šel nasunout poloteleskop o délce deseti metrů. Věřte, že s hmotou Pragy V3S jako protiváhou to chodilo velice slušně. Mám to štěstí, že se mi tento poloteleskop podařilo koupit a na portejblu je neocenitelný. Na pravém obrázku jsou vidět zakryté otvory pro výfuk a sání agregátů. Když se agregáty používaly za jízdy, tak spolu s hlukem motoru V3S to vytvořilo docela slušnou psychologickou zbraň. A konečně ten bílý obdélník vpravo je tepelná izolace otevřených přikládacích dvířek a popelníku kamínek.



Dále bylo jako příslušenství ke stanici několik maskovacích sítí a skříňka dálkového ovládání. Byl to naprostý veget když se v rámci diverzifikace cílů natáhlo u rybníka těch několik maskovacích sítí a připojily se čtyři dráty na dálkové ovládání. Jelo se z deky v plavkách. Úplně největší veget byl, když jsme pro bažanty dělali cíl pro výuku zaměřování. Průs...y i průšvihy odfiltroval čas a zbyly jen dobré vzpomínky.

---

Vzpomínky jsou moje, autor použitých fotografií je p. Svoboda a technická data jsou z http://forum.valka.cz/