Dva obrázky továrně vyráběných galenitových detektorů. Oba jsou z padesátých let minulého století. To byla doba kdy se začaly vyrábět hrotové germaniové diody. Na trhu ale tyto diody nebyly ještě k dostání. O tranzistorech nebylo vidu a slechu. Na levém obrázku je uzavřený detektor. V dnešní hantýrce provedení profi . Pravý obrázek odpovídá označení hobby . Tehdy se ještě vyskytovaly návody jak takovýto detektor vyrobit doma. A skutečně se občas vyráběly. Ne snad z nutnosti, ale z toho krásného pocitu, že tohle dokážu taky. V knížce z roku 1953 takové popisy jsou. První bude výroba galenitového detektoru. Ta je sice dobře popsaná na stránkách pana Kučery, ale dobový popis má svoje určité kouzlo. Třeba návod k použití. ten už dneska asi nikdo nezná. Posuďte sami:
Základní složkou detektoru je umělý krystal sirníku olovnatého, jehož protějškem je spirálové pérko z oceli, mědi nebo stříbra. Na obrázku je znázorněn krystal v uzavřeném skleněném krytu, který ho chrání před prachem a poškozením. Na obrázku máme očíslovány tyto části detektoru:
- držátko pro nastavování hrotu spirálky pro vyhledání citlivého místa na detektoru
- spirálové pérko
- mistička s krystalem
- podložka s isolačního materiálu
- nožky detektoru
- pružný plíšek, který drží detektor pohromadě a zároveň je spojem k jedné z nožek zástrčky
- šroubek, který přidržuje plíšek 6
Krystal musí být zcela čistý a proto ho bereme jen do pečlivě umytých rukou, nebo ještě lépe učiníme, nedotýkáme-li se ho rukama vůbec, ale bereme ho jen pinsetou nebo konečky nůžek. Spirálové perko musí mít ostrý hrot, který čas od času šikmo sestřihneme ostrými nůžkami.
Krystal máme čas od času otírat vatou, namočenou v benzínu. Je-li krystal v misce zataven, musíme při jeho výměně misku nahřát ve vařící vodě, aby se nám podařilo krystal uvolnit.
Docela jednoduché, že. Ještě existovaly pevně nastavené druhy krystalových detektorů. Ty už byly v pouzdře tak, jak známe dnešní diody. Měly dobové označení sirutor . Jejich citlivost ale nedosahovala citlivosti detektorů s galenitovým krystalem. Navíc už byly publikovány první zprávy o křemíkových detektorech. Obrázek takového detektoru je na levé straně.
Při domácí výrobě galenitu podle dalšího popisu musíte vědět, že hrozí nebezpečí požáru od hořící síry. Také jak je známo, hořící síra sice chemikům nepáchne, ale nám ostatním strašně smrdí. Tím smradem nasákne všechno okolo. Včetně šatů. Kdo někdy použil k desinfekci sirné knoty, ví o čem mluvím. Také při prasknutí zkumavky není roztavené olovo to, po čem touží naše končetiny. Jinak je výroba galenitu podle jiných pramenů naprosto bezpečná a pohodová.
Jak si sami vyrobíme galenitový krystal. K výrobě tohoto krystalu potřebujeme kousek čistého olova, práškovou síru a zkumavku. Síru koupíme pod názvem "sirný květ"; hlavičky sirek se k tomu nehodí.
Především si musíme nastrouhat olovo. Buď nařežeme olovo na kousky nožem, nebo je opracujeme hrubým pilníkem. Piliny olova smícháme se sírou v poměru asi 20 až 30 gramů olověných pilin a 5 až 8 gramů síry. Nemáme-li váhy, stačí, odměříme-li půl náprstku olověných pilin a stejné množství síry. Směs nasypeme do skleněné zkumavky a zlehka jí sklepeme dřevěnou tyčkou. Zkumavku pak zahříváme na slabém plameni na plynu, na primusu nebo na lihovém vařiči. Abychom si nespálili prsty, uděláme si z drátu držák. Dokud se síra neroztaví, musíme držet zkumavku dále od plamene a teprve později více zahříváme. Jakmile se směs vznítí a rozžhaví, vyjmeme zkumavku z plamene a držíme jí ve svislé poloze tak dlouho, až vystydne. Zkumavku potom rozbijeme a vyjmeme hotový krystal. Krystal se podobá škváře, která má na místech lomu lesklý, zrnitý povrch. Tato čistá lesklá místa mají dobré detekční vlastnosti. Nesmíme se domnívat, že se nám snad podaří vyrobit krystal hned napoprvé. Zahřejeme-li zkumavku příliš rychle, zkumavka praskne a směs síry s olovem shoří. To nás ovšem nesmí odradit a musíme zkoušet tak dlouho, až se nám dílo podaří.
Jak si sami vyrobíme držák krystalu. Galenitový detektor montujeme do držáku podle obrázku. Matkou jedné z nožiček přichytíme misku pro krystal, kterou si stočíme z holého měděného drátu průměru 1 až 1,5 mm. Do misky opatrně vložíme krystal, zabalený do kousku cínové folie (do staniolu). Páčku si zhotovíme ze dvou proužků jakéhokoliv kovu, tlustých 1 až 1,5 mm. Svislý proužek na konci páčky zahneme, provrtáme a přitáhneme matkou k nožce. Oba proužky, ze kterých je složena páčka, jsou provrtány a přitaženy k sobě šroubkem s matkou. Na konec páčky připevníme držátko ze dřeva nebo jiného isolačního materiálu. Konec páčky musíme obrousit, aby nám držátko při nasazování neprasklo a dobře drželo. Před montáží všechny součástky dobře uhladíme jemným smirkovým papírem. Spirálku svineme z ocelové struny pro hudební nástroje tak, že strunu navineme na hřebík. Konec spirály, kterým se budeme dotýkat krystalu, musí být dokonale ostrý. Je dobře jej nejprve rozklepat kladívkem a pak sestřihnout nůžkami do hrotu. Páčka se musí pohybovat volně, musí se však udržet v nastavené poloze. Spirála musí pružit a má se povrchu krystalu dotýkat jen zlehka.
Na závěr jedna lahůdka. Sám jsem to nikdy nepoužil a nikdy jsem o nikom, kdo by to vyráběl, neslyšel. Je to grafitový detektor. Opět budu citovat:
Jak si vyrobíme sami tuhový detektor. Tuhový detektor se skládá z kousku tuhy z obyčejné tužky (ne inkoustové). Z tužky získáme tuhu v délce asi 15 až 20 mm a opatříme si ještě kousek čistého ostří ze žiletky. Takový detektor máme znázorněný na obrázku. Podložku vyřízneme lupenkovou pilkou z kousku isolační destičky, tlusté 3 až 5 mm; bude dlouhá 35 až 45 mm, široká 12 až 15 mm. Její rohy srazíme pilníkem a vyvrtáme do ní dva otvory pro nožky, které budou od sebe vzdáleny přesně 19 mm, což je normalisovaná vzdálenost pro všechny zástrčky. Pod matku na pravé nožce přichytíme kousek ostří. Dobře nabroušený kousek tuhy z tužky upevníme tak, jak vidíme na obrázku. Kolem tuhy ovineme 3 až 4 závity měděného holého drátku, jehož druhý konec zahneme do smyčky a přitáhneme matkou levé nožky. Drát musí být dosti dlouhý, abychom hrot tuhy mohli nastavit do libovolného místa na ocelové podložce u pravé nožky. Hrotem pohybujeme tak dlouho, až ve sluchátkách přijímače uslyšíme zvuk. Tento detektor pracuje dobře, až na to, že citlivý bod je nutno často hledat a je třeba hrot tuhy často zaostřovat.
| Odkazy | |||
| [1] | Mladý radioamatér | V. G. Borisov | Naše vojsko 1953 |