Všimněte si, že se dárky v podstatě nemění od kojeneckého věku až do posledního stáří. Nemyslím tím, že se nemění sortiment. Ten je naopak velice různorodý. Obligátní bačkory už dneska nikdo nedostane. Snad jenom jako symbol. Myslím tím charakter dárků. Jako spolehlivě funguje gravitace, tak určitě nikdy nedostanete to co si přejete. Od narození dostáváte dárky u kterých rodina při výběru usoudí, že jsou pro vás vhodné. U prvního dárku to neplatí. Narozeniny nula neregistrujete a první dárek - pleny ani nevnímáte. Od této chvíle se to ale začne zhoršovat. Usilovně si k vánocům přejete nejlepší nůž na světě - rybičku - ale dostanete nový penál. Po několika letech zjistíte, že se bez vzduchovky zkrátka nedá žít - dostanete pravidla českého pravopisu a ještě asi dvacet knížek mezi kterými se najdou dvě které stojí za přečtení. Do dneška si pamatuju, že jedna knížka byla Hvízdavý Dan a druhá velkokniha Technika překonává prostor a čas. Tu mám dodneška schovanou. Jsou v ní překrásné rytiny a předpověď dobývání vesmíru i s kalendářem.

Rostete a doufáte, že se po dosažení plnoletosti vše změní. Získáte trestní odpovědnost ale v očích rodiny jste zřejmě zbaveni svéprávnosti. Dárky jsou čím dál, tím víc vzdálené od vaší tužby. Všechno se změní s příchodem potomka. Celá rodina se vrhne na to nebožátko a dárkový kolotoč pokračuje u něj.

Ale dobře mu tak. Vnímáte to tak trochu jako pomstu za všechna příkoří které vám dítě i okolí způsobilo. A ještě si přisadíte. Se škodolibostí sobě vlastní sledujete jaké pohoršené pohledy vrhá váš potomek po rozbalení slibného balíčku. Proti všemu očekávání jsou v něm Valouchovy matematické tabulky. Vůbec ho nezajímá, že to je první vydání. Ale tento pohodový čas kdy vás rodina odbývala slovy "tady máš peníze a něco si kup pod stromeček" s pokračováním, že "takovou blbost tam snad ani nemá cenu dávat" pomine. Pacholátka začnou rozum brát a všechno vám vracet.

A tento souboj se s přibývajícími roky stupňuje. Jste totiž sám proti celému klanu který na vás uvalil kuratelu. U mne to vyvrcholilo o kulatých šedesátých narozeninách. Usilovně jsem si přál vertikál CP-6 (pro neznalé - je to anténa na vysílání pro radioamatéry). Když jsem toto přání projevil celá rodina se začala potutelně usmívat. Vsadil jsem tedy všechno na jednu kartu. A vyhrál. Oslava byla velkolepá, dárků a gratulantů mnoho. Jako zlatý hřeb programu mi žena s dcerou předali videokameru.
Poučen životem jsem ale všechny převezl. Vyndal jsem krabici na které bylo napsáno v duchu českých tradic JARDA SOBĚ a z ní anténu kterou jsem si přál. Do letošních vánoc jdu s požadavkem: dejte mi do obálky peníze s lístkem na co jsou a já si vše sám koupím. Ne, že bych rodině nevěřil. Sleduji ale zištné cíle. Věci si nakoupím hezky po svátcích bez tlačenice a velice levně. Za ušetřené peníze koupím to po čem mé srdce prahne. Hezky jim poděkuji a budu všem vděčný. Doufám, že se tento zvyk ujme a budeme dál pohodová a spokojená rodina. Na závěr chci dodat, že kameru jsem dostal abych prý mohl, jak řekla dcera, natáčet její děti. Po dvou letech pořád žádné nemá.

Ještě jednu poznámku musím udělat. S láskou vzpomínám na svého dědu který měl pro mé tužby pochopení. Přes odpor všech, mi k dvanáctým narozeninám dal elektrickou vrtačku a k patnáctým narozeninám dýku která měla rukojeť s plastového parohu. To byly věci které jsem si tehdy skutečně přál. Veškerý odpor smetl ze stolu slovy: "Já jsem dědek a mám plné právo ho kazit. Vychovávejte ho vy. Od toho jste rodiče". Bylo to krásné kažení dítěte. Dědo děkuju. Chtěl bych být jako ty.

Přeji bohatého Ježíška, spoustu zdraví a spokojenosti. A také trochu dárky které jste si přáli. To všechno nejen vám ale i celé rodině a vůbec všem lidem dobré vůle přeje Jarda (cjb).