
Stavbu antény začneme volbou vhodného místa. Prohlédneme si okolní domy, stromy nebo jiné vysoké předměty, na které bychom anténu zavěsili. Místa, mezi která hodláme anténu zavěsit, musíme volit tak, aby mezi nimi byl volný prostor, takže co nejdelší část bude vysoko nad zemí. Antena nemá být natažena nad stromy a má být co nejdále od střech domů. Antenu nesmíme nikdy věšet nad elektrickým vedením, ani nad telefonními, telegrafními nebo jinými dráty. Vodorovná část anteny má být od takových vedení co nejdále a má být zavěšena pokud možno kolmo na ně.
A nyní jakou anténu zvolit. Knížka nabízí několik možností. Na prvním místě je uvedena klasická L anténa.

Drát: nejvýhodnější je speciální antenní lanko, stočené z několika tenkých měděných drátů, nebo měděný drát průměru 1,5 až 2 mm. Nemáme-li je, můžeme v krajním případě použít také ocelového (železného) pozinkovaného drátu o průměru asi 3 mm. Drátu tenčího než 1 mm se nemá používat, protože antena by pak nebyla dost pevná.
Nemá se také používat hliníkového drátu, protože ten na otevřeném vzduchu křehne a antena se tak snadno přetrhne.
Máme-li dostatek holého nebo smaltovaného drátu o průměru 0,2 až 0,3 mm, můžeme si z něho sami svinout lanko ze 6 až 8 drátků.
Antena i svod mají být z jediného kusu drátu. Nemáme-li tak dlouhý drát, musíme spoj řádně očistit, pečlivě stočit a spájet.
Při stavbě anteny nesmíme používat drátů ze dvou různých materiálů,

Antenní isolátory: používá se jich k tomu, aby se zabránilo úniku vysokofrekvenčních proudů z anténního drátu přes závěsné lana a dráty, tyče, stožáry nebo stroma do zemně. Potřebujeme k tomu 4 až 6 "vajíčkových " isolátorů z porcelánu.
Dnes už prakticky neznámou součástkou je anténní přepínač.


Antenní přepínač: potřebujeme ho k uzemněné anteny, když přijimač nepracuje. Vznikají-li v antene vlivem atmosférické elektřiny silné elektrické výboje, odvádíme je přes tento přepinač přímo do zemně. Musíme použít speciálního antenního přepinače, který je opatřen jiskřištěm v podobě dvou ozubených destiček. Vznikají-li v anteně náboje, způsobené atmosférickou elektřinou, a menení-li antena uzemněna, přeskočí v jiskřišti elektrická jiskra a náboj se vybije přímo do zemně, takže neprojde přijímačem.
Další je uvedená exotická ježkovitá anténa. Posuďte sami:

Takovou antenu složíme z 80 až 100 kousků holého drátu průměru 1 až 1,5 mm. Kousky jsou dlouhé 40 až 50 cm. Dráty se na jednom konci pečlivě očistí a těsně se stáhnou holým drátem, který očistíme smirkovým papírem. Tento drát bude zároveň sloužit jako antenní svod. Celý svazek se vloží do otvoru velkého izolátoru, takového, jakého se používá při montáži venkovních a telefonních vedení. Máme-li dost cínu, roztavíme ho a zalijeme jím dolní konce svazku drátů, nebo tyto konce alespoň spájíme. Isolátor se pak vyplní smůlou nebo dehtem. Musíme vždy dbát na to, aby všechny dráty byly řádně elektricky spojeny. Horní volné konce drátů pak roztáhneme do ježka. Místo isolátoru stačí požít třeba tlustostěnné porcelánové nádobky nebo sklenice kuželového tvaru.
Jako stožáru použijeme dřevěné tyče dlouhé 5 - 5 m.
Musím ale v zájmu objektivity dodat, že se v knížce jednalo o neladěné přijímací antény. Knížka je vůbec pojatá jako první setkání s rádiem. Určitě je také poplatná době. Dneska by anténu jenom z měděného drátu nikdo nestavěl. Tehdy se používalo ke stavbě antén měděné lanko které bylo opletené a napuštěné voskem proti povětrnostním vlivům. Pamatuje někdo dráty HAKETAL? Textilní opletení zachytávalo podélné síly a měď tak nebyla namáhána na tah. To by dnes v době plastových izolací vůbec nešlo. V knížce jsou také obrázky zemničů:


Uzemnění na vodovodní kohoutek už ale dneska nefunguje. Plastové trubky udělaly tomuto způsobu konec. Někdo možná namítne, že voda je vodivá. Na tom bych ale tak nelpěl. Když jsem pracoval u Dopravního podniku, zažil jsem ještě trakční rtuťové usměrňovače chlazené vodou. Kovová nádoba ve které byla rtuť, sloužila jalo katoda. Ta byla chlazená vodou. Neupravená voda z chladícího bazénu umístěného neizolovaně ve sklepě stavby byla z uzemněných a nulovaných čerpadel připojena gumovými hadicemi o průměru asi deset centimetrů dlouhými přibližně šest metrů k nádobě. Podotýkám, že se jednalo o normální pitnou vodu dopouštěnou z vodovodního řadu. Na katodě bylo plné trakční napětí 660 V stejnosměrných a usměrňovaný proud byl v řádu tisíců ampér. Těch šest metrů vody v hadicích stačilo k izolaci katod od zemního potenciálu. Jistě nějaký proud tam tekl. Ale nebyl nijak závažný. Voda se na kyslík a vodík nerozkládala, elektrolytická koroze nebyla. Byly tak provedeny všechny rtuťové usměrňovače. ČKD, Brown Boweri i kořistní AEG umístěné v měnírně Žizkov na Kostnickém náměstí. Posledně jmenované šestifázové usměrňovače byly rarita. Původně sloužily v druhé světové válce u Kriegsmarine na námořních základnách pro nabíjení ponorkových baterií. U pražského Dopravního podniku sloužily tuším ještě v sedmdesátých letech minulého století pro napájení tramvajových trolejí.
Odkazy | |||
[1] | Mladý radioamatér | V. G. Borisov | Naše vojsko 1953 |